Novinky - detail zprávy
15. 01. 2007 - Pavel Anděl v tom lítá s námi
Moderátor televizní Noci s Andělem Pavel Anděl se stal patronem mediální kampaně na podporu nízkoprahových klubů pro mládež, kterou spolupořádá Nadace Vodafone. Čtyřnásobný otec a bývalý zasloužilý teenager přináší v rozhovoru toto poselství náctiletým: „Důležité je potkat svého Husáka!“
Spojil jste své jméno a tvář s kampaní na podporu nízkoprahových klubů. Proč takové kluby vlastně společnost potřebuje?
Mě na nízkoprahových klubech baví, že tam náctiletí nemusí plnit žádné úkoly, nepotřebují přihlášky nebo průkazky. Stačí prostě přijít a být s vrstevníky, ale přitom je to chráněný prostor a to je důležité! Dnešní doba není moc nakloněná osobní komunikaci, všechno probíhá přes telefon, mail, chat, ICQ... Vzniká celá generace mladých, která neví, co s životem, a nemá si o tom s kým promluvit. Nemají život nalinkovaný, jako jsme měli my, svoboda životní volby pro ně přichází příliš brzy a nepřipravení mohou mít problémy. Klub je místo, kde jim můžou pomoci najít správnou cestu.
Můj dramaturg Noci s Andělem pojmenoval kluby úplně nejlíp – jako čekárnu na dospělost.
Jaké životní cesty jste jako teenager vyzkoušel vy?
Představte si „zlaté dítě“ v tom nejhorším slova smyslu. Od nevinných fórků, kdy jsme vynesli trabanta našeho třídního do prvního patra, přes vstup do klubu hippies zdemolováním záchodů na zimním stadionu až po simulovanou sebevraždu oběšením spolužáka na pouliční lampě a následný výslech na policii. To všechno jen tak, aby nebyla nuda... Vyrůstal jsem v Chebu kousek od Německa, takže ani sehnat nějaké ty povzbuzující látky nebyl problém. Nikdy jsem si nic nepíchnul, ale vyzkoušel jsem leccos. Moje zábavy ukončilo seznámení s hercem Františkem Husákem, který mně ukázal divadlo a nechal mě si to vyzkoušet na vlastní kůži. Navíc měl za sebou pobyt v protialkoholní léčebně. Hodně jsme spolu mluvili. O všem. Myslím, že pro dnešní týnejdžry je hrozně důležité potkat toho svého „Františka Husáka“
Zašel byste jako náctiletý do nízkopraháče?
Strašně záleží na tom, od koho bych se o tom dozvěděl. Sám od sebe bych tam asi nedorazil nikdy. Předsudky, ješitnost a další vlastnosti, kterými oplývám, by mně v tom asi zabránily. Osoba streetworkera, který děcka osloví na ulici, je v tomhle ohledu klíčová.
Jak se vám daří výchova vlastních dětí?
Mám čtyři děti ze dvou manželství. Jakuba, Matěje, Rozárku a Amálku. Jakub je už samostatná jednotka a studuje architekturu, Matěj válčí na gymplu v Karlových Varech, Rozárka je ve třetí třídě ZŠ a Amálce je devět měsíců. Snad budou všichni v pohodě a já jim budu schopen pomoci, když budou potřebovat a stát o to! (smích) Byl bych rád, abych dokázal fungovat alespoň stejně jako můj otec a mamka. Pamatuju si zvláštní jistotu, že ať se stane cokoli, ať budu mít jakýkoli problém, oni tady jsou. Rád bych, aby tuhle jistotu měly moje děti.
Turné pro nízkoprahy, kterého se účastnili Tři sestry, Jaroslav Uhlíř, Vypsaná fixa a Wohnout, vyneslo víc než půl milionu korun na podporu nízkoprahových klubů. Jak jste si turné užil?
Já si ho užil vlastně až na poslední štaci, protože první koncert jsem provedl a frčel do Prahy a druhý jsem jenom odstartoval. Zato v Opavě to bylo docela „na prudko“. Hrozně mě bavilo publikum, které se nadchlo pro pana Uhlíře i Vypsanou fixu. Bavilo se a bavila se i parta na jevišti. Myslím, že se to hodně povedlo, a jestli turné navíc posunulo alespoň trochu vnímání nízkoprahů a lidí okolo, tak všem gratuluju.
Vy jste měl taky kapelu?
S bráchou jsme měli folkovou kapelu Tymián, a dokonce jsme byli i na Portě v Plzni. (smích) Na vysoké škole jsme dali dohromady skupinu Condurango s Bárou Hrzánovou. Já hrál na všechno, co bylo potřeba, od kytary, kontrabasu a různých bubínků až po saxofon. Zpívali jsme a skládali s Bárou. Po škole jsme se rozprchli a já začal směřovat jinam. Bára pořád Condurango drží a dokonce měli nedávno křest CD.
Co byste vzkázal náctiletým, kteří nevědí, co se sebou?
Cokoli bych tady řekl, bude krajně nevěrohodné, musel bych se potkat s každým osobně. Potom to může mít význam. A vlastně asi něco přece. Až půjdete okolo nízkoprahového klubu, nebo vás tam někdo bude zvát, zkuste to. Za pokus nic nedáte.
